A budiž strojek.. díl čtvrtý
.. aneb hvězda bratří kampfe
New York v roce 1880
New York roku 1880 byl městem, které máločím připomínalo “Big Apple” jako ho známe z 20. století. Pozlacený věk (Gilded Age) – doba kdy se rodilo velkoměsto. Celé New York City tvořil pouze ostrov Manhattan. Ostatní části jako Brooklyn (tehdy samostatné město), Queens nebo Bronx byly připojeny až o 18 let později. Byla to doba prudkých kontrastů. Na Páté avenue vyrůstala sídla nové elity, rodin, jejichž jména se stala symbolem bohatství a moci. Jen o několik ulic dál, v činžovních domech dolního Manhattanu, se tísnily celé rodiny v místnostech bez světla, vody a soukromí. Přes milion obyvatel sdílelo prostor, který byl zároveň místem příležitostí i každodenní tvrdé reality.
Představte si sebe stojícího na vyvýšeném místě již existujícího Central Parku. Kolem váz rachotí povozy a dročky tažené koňmi. Zádíváte se k obzoru, který netvoří skyline mrakodrapů, ale střechy několikapatrových činžovních domů, jejichž linii ještě narušují vesnická hospodářská stavení a prázdné parcely. Za nimi do výšky ční pouze věže blízkých kostelů.. Nad městem se jako baldachýn vznáší oblak smogu z tisíců komínů, lokomotiv nadzemní dráhy a parních lodí v přístavu.
Je babí léto roku 1880. Ranní déšť proměnil ulice v obrovská bahniště. Po srpnových vlnách smrtících veder, jemuž v ulicích padli za oběti, kromě lidí, i stovky koní a město prostoupil nesnestitelný zápach rozkládajících se mřšin, je aktuálních 15℃ s mírným větrem, zde na návrší uprostřed Central parku, až hypnotizujícím klidem po bitvě. Město se znova nadechlo. Netušící, že již za pár týdnů bude vrženo do dalšího pekla – jedné z nejkrutějších a nejdelších zim v historii USA.
Za necelé 3 měsíce Broadway poprvé ozáří světlo elektrických pouličních lamp. Za tři roky bude dokončen Brooklynský most a za další dva do města připluje Socha svobody. Takový byl přerod New Yorku v město které nikdy nespí.
Holič – posel demokracie
S proměnou životního prostoru dostál se měnil i životní styl a rytmus života jeho obyvatel. A právě tak se začal formovat obraz městského muže. Čistá tvář, zastřižený vous, udržovaný zevnějšek patřilo k tomu, co se od něj očekávalo. Docházení do Barber shopu (holičství) bylo v podstatě nezbytností pro každého z nich, bez ohledu na jeho postavení. Nebyla to jen služba pro bohaté, ale demokratická instituce – ovšem s tím rozdílem, že úroveň servisu se mezi čtvrtěmi drasticky lišila. Dalo by se říct, že existovaly tři hlavní světy lazebnických služeb:
1. Elitní salony pro nejbohatší
kde byl barber shop prodloužením jejich soukromého klubu. Holení tam bylo šoučástí široké nabídky služeb, od masáže obličeje až po čištění bot. Tyto podniky byly situovány nejčastěji do luxusních budov tehdy velmi oblíbených, tzv. “palácových” hotelů, které neodmyslitelně patřili k období “Gilded Age” – “Doby pozlacené”. Tedy přelomu 19. a 20. století. Čas, pro který měla Evropa poetičtější pojmenování: “Belle Époque”. A přízvisku “palace” odpovídaly i jejich interiéry – mramor na podlaze, mahagon na stěnách, čalounění křesel z italské kůže..
Bohatí muži se nechávali holit každý den. Nezřídka měli ve “svém” holičství osobní holící sadu. Právě z těchto časů a kruhů vznikl fenomén “týdeních” setů břitev, kde použítí konkrétní břitvy jen v určený den zajištovalo jednak možnost udržovat je v perfektním stavu a též zamezovalo jejich nadměrnému opotřebení.
Cena služeb takové úrovně se pohybovala kolem 25¢, v přepočtu na současné peníze 8,50$ / 195,- Kč.
2. Sousedské barber shopy (Střední třída)
Často situované do sutérénů domů v obytných čtvtích, byly tyto podniky pro úředníky, obchodníky a řemeslníky komunitními centry. Zde se muži scházeli, aby si přečetli noviny, probrali politiku nebo uzavřeli sázky. Bylo to místo, kde se „tvořilo veřejné mínění“.
Holení stálo obvykle kolem 10 až 15 centů, ( na dněšní peníze $3,40 – $5,10 / 78 – 117 Kč ) ostříhání 25 centů. Pro muže střední třídy bylo běžné zajít k holiči 2× až 3× týdně.
3. „Pěticentové“ holírny (Dělnická třída a imigranti)
Možná vás to překvapí, ale i ti nejchudší dělníci využívali služeb holičů velmi často. V přeplněných činžácích (tenementech) nebyla tekoucí teplá voda, kvalitní zrcadla ani soukromí. Oholit se břitvou v tmavém pokoji, kde spalo dalších šest lidí, bylo nebezpečné a nepraktické.
Tyto „shopy“ se nacházely v suterénech, zadních traktech hospod nebo přímo na ulici. Služba to byla blesková a drsná. Jeden holič mohl oholit desítky mužů za hodinu. Hygiena byla minimální – jeden ručník a jedna miska s mýdlem často sloužily mnoha zákazníkům po sobě.
Cena za takovou péči byla 3–5¢ (na dněšek $1,00 – $1,70 / 23 – 39 Kč)
Rasová dynamika: Zajímavý paradox
V roce 1880 byla profese holiče v New Yorku velmi specifická z hlediska rasy a původu:
Afroameričtí holiči: Po většinu 19. století dominovali službám luxusním holičství černí holiči. Paradoxem bylo, že obsluhovali výhradně bílou elitu. Vlastnit špičkový barber shop byla pro Afroameričany jedna z mála cest jak se vymanit z okovů chudoby a někdy i příjít k velkému bohatství.
Nástup imigrantů: Kolem roku 1880 začala tato dominance slábnout, jak do New Yorku proudili Němci a Italové. Ti začali zakládat vlastní živnosti a přinesli s sebou nové techniky a styl „evropského“ lazebnictví.
A co doma…
Úprava porostu tváře tedy byla ještě stále a tradičně doménou služeb lazebníků a holičů. . Holení bylo běžnou službou, svěřovanou odborníkovi, který měl zkušenost, jistou ruku a potřebné zázemí. Současně se pomalu měnil vztah k osobní péči. Začínala se prosazovat představa, že úprava vlastního vzhledu může být součástí kultivace sebe sama, nikoli výhradně službou, kterou je třeba si nechat poskytnout. Myšlenka, že by se muž mohl oholit sám, u sebe doma, přestávala působit výstředně. Problém nebyl v ochotě, ale v prostředcích. Domácí koupelna té doby nebyla místem komfortu. Často šlo o jednoduché umyvadlo, džbán s vodou a zrcadlo zavěšené ve vůbec ne ideálním světle. V takovém prostředí se rituál šlechtění zevnějšku měnil spíš v nutnou nepříjemnost a břitva ve zdroj frustrace. Bez dostatečného světla, pohodlného úchopu zkušené ruky se každé zaváhání okamžitě projevilo. Holení se měnilo z rutiny ve zdroj nejistoty.
Začalo být zřejmé, že pokud má být holení skutečně přeneseno do domácího prostředí, bude třeba nástroje, který by část dovednosti nahradil konstrukcí. Právě zde, v Manhattanu za časů “Gilded Age”, mezi holičským křeslem a zrcadlem v domácí koupelně, se začíná rodit potřeba nového typu holicího nástroje.
Bratři Kampfe
Bratři Frederick, Richard a Otto Kampfeovi se narodili v Sasku (východní Německo). Tato oblast byla proslulá svou strojírenskou a nožířskou tradicí. Ač jejich historie před příjezdem do Nového světa není známá, obecně se předpokládá, že byli vyučeni nožíři (cutlers) nebo zámečníci, což jim dalo technický základ pro práci s vysoce kvalitní ocelí.
Mladší bratři Richard a Otto dorazili do New Yorku v květnu 1872 na palubě lodi Hannover, krátce po skončení prusko-francouzské války. Usadili se v Brooklynu. Nejstarší bratr Frederick se k nim pravděpodobně připojil později nebo dorazil jinou cestou, ale koncem 70. let už spolupracovali v New Yorku.
Na Reade street si otevřeli dílnu na výrobu nástrojů a nožířského zboží (tool and die shop). Legenda dál praví, že nejstarší Frederick byl frustrovaný z holení klasickou břitvou do té míry, že se rozhodl problém vyřešit jednou pro vždy. Začal tedy experimentovat. Inspirací mu byl nápad a patent Williama Hensona (viz předcházející III. díl tohto seriálu) jeho “motyky”. Vzal běžnou břitvu, zkrátil její čepel a osadil ji do kovového rámu s ochrannou lištou typu “open comb” (viz. Anatomie holícího strojku). První funkční model spatřil světlo světa už v roce 1875, který začali bratři vyrábět v malých sériích, prodávat přátelům a zákazníkům, u kterých se těšil velké oblibě pod přezdívkou „Kampfe’s Rake“ (Kampfeho hrábě).
A pak, začátkem května roku 1880, přišel ten den. Den, kdy se oficiálně narodil první “safety razor” holící strojek v historii světa.
- Patent číslo: US228904
- Vynález: Holící strojek / Safety-Razor
- Přihlášeno: sobota, 8. května 1880
- Registrováno: úterý, 15. června června 1880
- Vynálezci: Frederick and Otto Kampfe
- Jazyk: English
- První patent “safety razor” v historii.
“Buď známo, že my, FREDERIC KAMPFE a OTTO F. KAMPFE z New Yorku, v okrese New York a státě New York, jsme vynalezli určitá nová a užitečná vylepšení holicích strojků; a tímto prohlašujeme, že následující text je úplným, jasným a přesným popisem vynálezu, který umožní ostatním odborníkům v oboru, do kterého patří, jej vyrobit a používat…”
Konstrukce strojku
Konstrukčně patřil Star mezi tzv. hoe-type holicí strojky, u nichž je hlava orientována kolmo k ose rukojeti. Ač v dnešní době naprostá samořejmost, troufnu si tvrdit že si neumíme představit, že by mohl strojek vypadat jinak, tenkrát to byly “hrábě” něčím nevídaným.
Samotný břit se zasouval do slotu vně hlavy strojku – viz nákres patentového vzoru (kresba vlevo nahoře). Břit (c) se zasunul svysle dolů před hřeben / comb strojku (a) a v pozici byl fixován “zobáčky” (B).
Hlava strojku a její oválné tělo může na první pohled působit absurdně velká, není to však samoúčelnost, nýbrž geniální nápad. Součástí patentovaných prvků je i ona oválná hlava, navržená jako “lathe catcher”, tedy “lapač pěny” holícího mýdla a oholených vousů. Ta tedy neulpívala na břitu a hraně holící části, nýbrž se hromadila ve vnítřním prostoru hlavy strojku. Tím odpadlo z velké části oplachování a otírání břitu po každém tahu.
Samotný proces holení se se strojkem Star výrazně lišil od práce s otevřenou břitvou. Úhel břitu vůči pokožce nebyl výsledkem zkušenosti a jemné motoriky uživatele, ale daný zásadní měrou samotnou geometrií hlavy strojku. Při kontaktu s pokožkou se nejprve dotýkal ochranný hřeben, který definoval vzdálenost a úhel, pod nímž následovalo ostří. Onen bezpečnostní faktor zajišťovala právě skutečnost, že ruka sebe-holiče nemusela břit držet “ve vzduchu” a “opírat se” o tvář přímo hranou ostří, ale byla opřena o tvář hlavou strojku. Tím bylo dosaženo daleko pohodlnějšího a přesnějšího řízení kontaktu mezi ostřím a kůží. Hmotnost strojku napomáhala stabilnímu vedení a vedla uživatele k tomu, aby nechal pracovat samotný nástroj. Holení se tak stávalo opakovatelné a méně závislé na individuální dovednosti.
Břit strojku bylo nutné před každým použitím obtáhnout na koženém řemenu, stejně jako klasickou břitvu. A samozřejmě ji také občas nabrousit. Z tohoto důvodu si bratři Kampfeovi také požádali o patenty na zařízení pro obtahování jejich břitů, které jim byly uděleny. Nakonec vlastnili přes 50 patentů na holicí strojky a vybavení k nim. Do svých špičkových sad holicích strojků dokonce zahrnuli „automatické“ obtahování (viz dva obrázky nahoře). Vyrobili také přes 25 designových variant holicího strojku Star s klínovou čepelí.
Použité břity
Star používal klínové břity, tedy masivní ocelová ostří odpovídající svým charakterem spíše zkrácené otevřené břitvě než pozdějším tenkým výměnným čepelím. Šlo o technologicky osvědčené řešení, běžné v tehdejší holicí praxi. Klínový břit nebyl spotřebním / “disposable” dílem; vyžadoval pravidelnou údržbu v podobě obtahování a příležitostného broušení. Konstrukce strojku práci s ostřím výrazně zjednodušovala, samotná péče o jeho kondici však zůstávala nedílnou součástí jeho používání.
Jen pro ten dněšní den..
V běžném provedení byl Star prodáván s jedním ostřím. Vedle toho však existovaly také prémiové varianty strojku, dodávané v pevných kazetách obsahujících kompletní sadu sedmi klínových břitů, často označených jednotlivými dny v týdnu.
Tento trend týdenních sad (tzv. 7-Day Sets) byl doménou přávě éry Belle Époque, jakožto vrcholnému období viktoriánského gentlemanství.
Zvyk více ostří nevznikl z marnotratnosti, ale naopak z úcty k oceli. Předtím, než King C. Gillette ovládl trh svými tenkými, ohebnými žiletkami a s nimi spojenou kulturou odpadu, byl nejen ve světě holení břit nástrojem, ne spotřebním materiálem. Hlavním důvodem byla víra (podpořená dobovými zkušenostmi), že ostří si potřebuje odpočinout.
- Tehdejší břity byly vyrobeny z uhlíkové oceli, která byla náchylná ke korozi a mikroskopickým změnám.
- Při každén holení se jemná mikroskopická hrana břitu (tzv. „jehla“) mírně ohýbá a deformuje. Též do sebe nasákla mikroskopické množství vlhkosti. A celkově se břit holením “unavil”.
- Věřilo se, že pokud se břitva nepoužívá každý den, má ocel čas se „usadit“ a mikroskopické pnutí v materiálu se částečně srovná.
Používáním jedné břitvy jen jednou týdně se dramaticky prodloužila doba, po kterou zůstala ostrá, než musela jít znovu ke kováři nebo brusiči na náročné broušení na kameni.
Rituál údržby
Mít sedm břitev neznamenalo, že se muž vyhnul údržbě. Právě naopak:
Obtahování (Stropping): Před každým holením se břitva pro daný den musela obtáhnout na koženém řemeni, aby se srovnala mikroskopická hrana.
Čištění a sušení: Po holení se břit musel pečlivě osušit a nakonzervovat (olejem nebo tukem), aby do příštího týdne nezreznul.
Hromadné broušení: Jednou za čas (často jednou za rok) gentleman odnesl celou kazetu k brusiči, který všech sedm břitů profesionálně nabrousil.
Společenský status
Vlastnictví týdenní sady bylo jasným znakem společenského postavení. Zatímco běžný muž nebo dělník vlastnil jednu břitvu, o kterou pečoval, dokud z ní nezbyl jen tenký proužek oceli, nebo se chodil holit k holiči, týdenní sada v kazetě byla symbolem bohatství. Bývaly to časté dary k 21. narozeninám nebo svatbě a dědily se z generace na generaci.
Svět kolem…
V době, kdy se objevil Star Safety Razor, nebyla myšlenka bezpečnějšího holení nová. Pokusy, jak omezit rizika spojená s používáním otevřené břitvy lze vystopovat už do předchozího století (viz 2. díl seriálu )
Patent, který vlastnila společnost Kampfe, vypršel v roce 1897. Ale již před jeho expirací byl STAR byl široce kopírován a prodáván ve Spojených státech i v zahraničí, často pod označením American Model. Kvůli různým kopiím svého produktu začali bratři Kampfeové častěji inzerovat a často zahrnovali frázi „Všichni ostatní jsou padělky“.
Úspěch holicího strojku Star byla povzbuzena konkurence a mezi lety 1880 a 1901 bylo jen ve Spojených státech vydáno více než 80 patentů na bezpečnostní holicí strojky. Podnik Kampfe nakonec kolem roku 1919 koupila společnost American Safety-Razor Co.
Epilog…
Konec 19. století bývá často vnímán jako vrchol Belle Époque. Období klidu, elegance a víry ve statický vesmír a řád světa, který je se svou neměností srozumitelný, předvídatelný a kultivovaný. Svět plyne pomalu, čas má ještě váhu. Teprve zpětně víme, že tato éra už stála na samém okraji propasti.
Ve světových dějinách bývá její konec spojován s první světovou válkou. Ve světě holení však přišel dříve. O třináct let.
Strojek Star Safety Razor vzniká ještě v duchu starého světa. Světa, kde péče o vzhled nebyla otázkou rychlosti, ale pozornosti. Kde nástroj vyžadoval údržbu, soustředění a vědomou přítomnost. Břit se obtahoval, kontroloval, vracel do formy. Holení v celém svém kontextu, zejména ve spojení s péčí holiče, neslo nádech jisté ceremonie. Bylo to gesto gentlemana viktoriánské éry – gesto kultivace sebe sama
Pak přichází King Camp Gillette. A s ním jednorázový břit.
Jeho vynález nepřinesl jen technickou změnu. Přinesl změnu rytmu. Péče byla nahrazena výměnou, údržba spotřebou a pozornost se stala zbytečnou. Břit už nebylo třeba znát, stačilo jej použít. A zahodit. Osobní péče, včetně holení, se definitivně oddělila od vnímání vlastní identity a proměnila se v hygienickou potřebu, zbavenou nutnosti vědomého prožívání. V poplatnosti vysokofrekvenčnímu světu 20. století – světu rychlosti, spotřeby a kultury odpadu.
Star Safety Razor tak zůstává jedním z posledních artefaktů éry, v níž i zdánlivě banální úkony, jako je holení, nesly svůj ontologický přesah. Stojí na hraně dvou světů — ještě zakořeněný v kultuře gentlemana Belle Époque, ale už obrácený směrem k modernitě, která se nezadržitelně blížila.
A právě proto dnes Star nepůsobí jen jako relikt techniky, ale jako připomínka okamžiku těsně předtím, než se zlomil čas — a hloubka byla tiše obětována pohodlí.
