O INDASCENT - INDASCENT

Mám v paměti chvíle, kdy jsem sedával na vaně v koupelně mého dědy a pozoroval ho při holení. Byla to vždycky symfonie vjemů – jemná vůně holícího krému, svěžest ledově studené vody, kterou si děda opláchl tvář tesně předtím, než na ní štětkou vykouzlil bělostnou pěnu. Onen zvláštní zvonivý zvuk, když břit žiletky klouzal po jeho tváři a opojně mužná vůně jeho vody po holení. To vše podkresleno ranní rozhlasovou relací, linoucí se z malého tranzistorového rádia, které mělo své místo v polici nad umyvadlem.

Ale hlavně ta vůně. Kolínská, jejíž pouhý závan by vyhnal armádu feministek s pochodněmi, sudlicemi a pocitem “mokrých plavek” do lítého boje proti „toxické maskulinitě“. Pro mě, tehdy pětiletého kluka, to byla vůně světa dospělých mužů – přízračného světa permanentního dobrodružství, nepošpiněného banalitami, kde každý moment a rozhodnutí byly součástí velkolepého příběhu. Kde i tak obyčejná věc jako holení měla v sobě cosi vznešeného, téměř hrdinského. Svět, jehož středobodem byl můj děda – penzionovaný vojenský pilot, syn čs. legionáře, jehož život byl prodchnut řádem, disciplínou, které se snažil předat svému vnukovi s dedečkovskou vlídností.

Někdy mi bylo dovoleno si půjčit jeho “sváteční” Astru, opatrně ji osadit žiletkou stejné značky a s rukou ze začátku vedenou tou jeho, jsem si v ranném dětství osvojoval pohyb břitu po tváři. Zásadně mimo zraky babičky – svěřit žiletku do rukou pětiletému vnoučeti s těžkou hyperaktivitou, byla pro ni zosobněná noční můra. Tyhle momenty měly své kouzlo. .

Zpětně si uvědomuju, že to nebylo jen o holení. Ukázal mi, že i obyčejné věci mají svůj význam, pokud se dělají správně. Každé ráno byl jako příprava na hrdinský den. Každý večer znamenal odpočinek po něm

Byl to nenápadný způsob, jak mi vštípit, že péče o sebe není jen povinnost, ale projev úcty k sobě samotnému. Styl a elegance nejsou jen pro parádu – odrážejí, kdo jsi uvnitř. Věci, které mi tehdy přišly samozřejmé, dnes vnímám jako základní kameny, které drží vše pohromadě, když přijdou těžké časy.

Můj dědeček odešel z tohoto světa před pár lety, v “požehnaném” věku 90ti let. Požehnaného na něm ale popravdě nic nebylo. S léty, společně s tím jak ho opouštěli celoživotní kamarádi i jeho vitalita, děda nelehce nesl jak mizí celý jeho svět. Když se pak naplno projevily příznaky zprvu velmi plíživé Alzheimerovy choroby, velmi rychle se vytratil i on sám. Když potom přišel čas na to se rozloučit, už vlastně nebylo s kým..

Úplně však můj děda nezmizel. Realita je konečném důsledku velmi subjektivní prožitek a my lidé se nevztahujeme ani tak k ostatním bytostem, jako k jejich obrazům v našem nitru. A tak i já si v sobě nesu otisk svého dědečka, vzorec toho čím pro mne byl a jak jsem ho vnímal celý život.

A občas, když beru do ruky holicí strojek, na moment ucítím přítomnost jeho vajbu. A s ním i všeho, co mi svým životem předal. Rutiny a rituály všedních dnů, které kromě kvality dávají životu stabilitu. Něco co jsem dlouho neřešil, dokud mě život nepostavil před výzvy, a mou realitu neproměnil v jednu strmou a kluzkou lezeckou stěnu.

Píšu o tom, co mě baví – o stylu, holení, o vůních, o rituálech. A možná z toho se pomalu skládá obraz mužského světa. Jaký může, nebo jaký by měl být. Který se mnou možná nakonec nemá nic moc společného. Určitě je idealizovaný, ale právě proto inspirující. A ač má mnoho podob které by byly mému dědovi zcela cizí, je pro mne až překvapující, jak moc je jeho role někde vzadu, na úplném začátku totohoto “blockchainu”, přítomná a důležitá. Ač mi neodkázal “rukovět s přehršlí dobrých rad správnému muži”, dostalo se mi od něj něčeho stejně důležitého – vzorec ideálu. Něčeho v co věřím a k čemu bych měl každý den směřovat a čehož principy naplňovat. Já, stejně jako vy a ostatní.

A stejně jako ostatní, i já v tom dnes a denně selhávám.
Selhávám a věřím, že o co jde je pokrok, ne dokonalost.