VELKÁ KNIHA: Clive Barker – IMAGIKA
Pět světů, pět Dominí, oddělených od nepaměti, se každých dvě stě let přiblíží k okamžiku zvanému Usmíření – mystickému sjednocení, kdy hranice mezi nimi téměř mizí. Tento jedinečný moment přináší nejen naději, ale také hrozby, neboť v jeho stínu se skrývají prastaré zrady, božská tajemství a události, které měly zůstat navždy zapomenuty.
Jsou knihy. Knihy dobré a pak ty ostatní. A pak jsou tu knihy, jejichž přečtení se stává iniciačním zážitkem. Knihy, které se nezapomenutelně vryjí do vašeho života a stanou se jeho součástí. Imajika je přesně takovou knihou.
Je to příběh o lásce, která překonává světy, o vině tížící celé civilizace, a o tajemstvích, ukrytých pod milosrdnou maskou všednosti. Není to snadné čtení – dechberoucí dvoudílný epos, který svou komplexitou, rozsahem a spletitostí dějových linek hrdě konkuruje těm největším literárním vesmírům.
Lidé, bozi i bytosti bohům podobné se zde prolínají ve velkolepém tanci magie, lásky a zrady. A uprostřed toho všeho – John Zacharias, známý jako Jemný, malíř a padělatel, zjišťuje, že jeho život je pouhým stínem na plátně mnohem většího obrazu.
Do křehké rovnováhy pěti Domií, v předvečer Usmíření, zasáhne nešťastnou náhodou zdánlivě obyčejný čin smrtelníka. Když si zámožný Charlie Estabrook najme vraha své ženy Judith, netuší, že tím roztáčí spirálu událostí, která rozčeří vlny napříč celým multiverzem – až k prahu šíleného boha Hapexamendia, jehož temná vůle ovlivňuje vše, co existuje.
.. ta propast mezi naším světem a zbytkem Imagiky se jmenovala In Ovo a u její vzdálenější strany ležely čtyři světy, jež se hemžily divy: žily zde bytosti s vrozenými vlastnostmi, které by z nich v tomto dominiu, Pátém, udělaly kandidáty na svatost – nebo na upálení, nebo obojí; byly tu sekty uchovávající tajemství, která by ve chvilce převrátila naruby dogmata víry i fyziky, bez rozdílu; existovala zde krása, jež by oslepila slunce či navedla měsíc k snění o plodnosti. To všechno bylo odděleno od Země – neusmířeného Pátého dominia – propastí In Ovo.
Imajika není jen fantasy román, ale také filozofická úvaha o víře, lidské povaze a tajemství existence. Na pozadí epického příběhu se odehrává něco hlubšího: sonda do samotného archetypu lidství – identity, víry, lásky, viny, spásy a touhy po sebedestrukci. Celý příběh je prostoupen motivem hledání sebe sama, své podstaty. U Jemného je toto hledání umocněno historickými souvislostmi, ale v jádru zůstává univerzálním pocitem a zkušeností, kterou musí dříve či později projít každý z nás.
Na rozdíl od mnoha jiných čistě fantaskních příběhů, bezpečně uzavřených v hranicích vlastního světa, Imajika tuto hranici znepokojivě narušuje. Kapitolu po kapitole nenápadně prosakuje do vaší reality. Nebo vás naopak vtahuje do té své? Pokud máte dostatečně živou představivost, možná se přistihnete, jak se v myšlenkách vracíte na zelené pláně kolem Ponuré cesty s majestátním pohořím Jokalaylau na obzoru.
Vzpomínky na toulky křivolakými uličkami Yzzorderexu, se špínou přístavní čtvrti, „kde i kočky mají svého pasáka“, mohou zastiňovat i vaše reálné zážitky – třeba vzpomínky na chorvatský Hvar, který jste navštívili během loňské dovolené.
Osobně jsem poprvé otevřel Imajiku v čase adventu roku 1995. Když jsem dočetl poslední, 1023. stranu druhého dílu, byl slunný podvečer velikonoční neděle. Zaklapl jsem knihu za poslední větou s pocitem ohromení z příběhu, který jsem právě prožil. Seděl jsem na své čtenářské lavičce ve skrytém koutu areálu Břevnovského kláštera, pozoroval ruch před kostelem sv. Markéty a cítil se, jako bych se právě vrátil z dlouhé pouti, díky níž už můj svět nikdy nebude stejný. Měl jsem touhu poznat víc, pochopit a znovu spatřit ty zázraky.
Navzdory úšklebkům a poznámkám o mé „znepokojující obsesi“ číst jednu knihu pořád dokola se tato událost stala tradicí mého života. Třicet let poté, stále znovu, jako někdo, kdo v barefootech vyráží na pouť do Santiaga de Compostela, já se jednou za pár let, na začátku adventu, vydávám na svou pouť Imajikou.
S Kindle v ruce začínám v Pátém Dominiu. Přecházím přes In Ovo, na travnatý vrchol jednoho z kopců, odkud jsou vidět brány Patashoquy. A pak dál, až do Vymazaného kraje – pouštní planiny poseté stany příslušníků sekty Nuzáků…
Na stany byla z dálky krásná podívaná, jako na galeony obrácené proti pouštnímu větru a s plnými plachtami, ale jeho obdiv se změnil v posvátnou úctu, když se vůz přiblížil na dosah a vyšly najevo jejich skutečné rozměry. Dosahovaly výšky pětiposchoďových domů, i víc, byly to rozevláté věže z okrového a nachového plátna, v barvě o to živější, vezme-li se v úvahu, že pouštní podloží, ač bylo na krajích nazrzlé, bylo o něco dál takřka černé, a že obloha, k níž se zdvíhaly, byla šedivá, a dohromady tvořily zeď mezi Druhým dominiem a neznámým světem ovládaným Hapexamendiem.
Vločka zastavil auto čtvrt kilometru od hranic tábora.
Philip K. Dick kdysi prohlásil, že být spisovatelem znamená umět stvořit svět, který se nerozpadne během deseti minut. Clive Barker toto umění v Imajice předvádí na mistrovské úrovni. Jeho schopnost tvořit složité a fascinující světy zde dosahuje takřka dokonalosti, což z Imajiky činí jedno z jeho nejambicióznějších děl fantastické literatury. Osobně ji řadím vedle trilogie Knihy Umění – tedy Velké a tajné show, Everville a zatím nevydaného třetího dílu – mezi vrcholy Barkerovy tvorby.
Sám autor v jednom z doslovů k románu popsal jeho výjimečnost i velmi hraniční okolnosti vzniku:
“Čím hlouběji jsem se nořil do psaní Imajiky, tím více jsem si byl jistý, že její dokončení je nad mé síly. Nikdy předtím jsem nebyl tak blízko tomu, že bych to vzdal. Nikdy jsem více nepochyboval o svých schopnostech vypravěče, nikdy jsem se necítil ztracenější, nikdy jsem neměl větší strach. Ale zároveň jsem nikdy nebyl více posedlý. Do příběhu jsem se ponořil natolik, že ke konci psaní finální verze rukopisu se na několik týdnů usadila jakási blahodárná šílenost.”
Taková je Imajika. Pro mě jedno z nejzásadnějších děl světové literatury. Román, v jehož příběhu se můžete snadno ztratit, jen abyste v jeho spletitosti našli pohřešovaný kousek sebe samých. Díl skládačky mozaiky vaší vlastní existence. Anebo jen potvrzení, že pokud vás někdy přepadl pocit, že všední realita je jen kulisou pro něco mnohem většího, nemýlili jste se.
O dvacet pět minut později, když vystupoval po schodech Svatého Martina na Poli, se přistihl, jak odříkává kratičkou modlitbu; – a nebyla zas tak moc vzdálená koledám, jež si přítomné shromáždění vbrzku zazpívá. Modlil se za to, aby se dnes večer tam někde ve městě zrodila naděje, aby vstoupila do jeho srdce a oprostila ho od pochyb a zmatků; světlo, které by v něm nejen planulo, ale rozšířilo by se i po dominiích a osvítilo Imagiku od jednoho konce ke druhému. Ale pokud skutečně bylo takové božství nablízku, modlil se, aby se písně mýlily, protože i když byly písně o narození Páně sladké, času zbývalo málo. A pokud naděje byla dnes večer teprve nemluvnětem, znamenalo by to, že než by dospěla do spasitelského věku, světy, které přijde zachránit, by byly mrtvé.
OdmĚŇ INDASCENT
Líbil se ti článek a ceníš snahu?
Částkou v ceně kávy či dvou podpoříš dalši rozvoj a existenci blogu.
Mohlo by váš též zaujmout
BEN GORHAM pro Esquire
LEPŠÍ HUDBA: Frank Watkinson
