LEPŠÍ HUDBA: Frank Watkinson
Frank Watkinson má svůj kanál na Youtube a v něm 1500 coverů a takřka stovku vlastních písní. Jen on a jeho kytara. Nehoní se za “čísly”, nepřepočítává svou tvorbu na peníze. Cenu “Youtube Silver Creator Award ” má uloženou v kartónové krabici pod stolem.
No podívejte se, soudruzi, já bych vám teď chtěl říct, že mám takovej záměr, no jak bych to řek, přinášet vám hudbu, která podle mě, tedy podle mýho názoru, stojí za to. A to v rámci rubriky, no, říkám tomu „indatune“. Ale tady jde o něco jinýho, než co je zrovna moderní, co je trendy, nebo co si, já nevím, pustíte, protože to poslouchaj všichni. Ne, to vůbec. Jde o to, že ta hudba má v sobě hodnotu, že má hloubku a třeba i nějakej příběh, kterej prostě stojí za to si poslechnout. To je důležitý. A hlavně, soudruzi, musí bejt autentická. Rozumíte? Žádná taková ta průmyslová prefabrikace, co se sype jako housky na krámě. Tady mluvíme o hudbě, co má duši. Co má šmrnc. Co má, jak bych to řekl, jiskru.
Ignoruje snahu datasféry definovat ho jako Youtube personalitu a trvá na tom, že je prostě “důchodce s kytarou”. Tím vším působí jako zjevení z jiné doby a zbloudilec ze světa, kde je láska k hudbě a kytaře víc než počty views a sledujících. Navzdory tomu nebo možná právě proto, by za jeho status indie hvězdy, fan base a popularitu, nejeden záčínající hudebník obětoval pravé varle.
Frank ze sebe nikdy nedělal víc, než čím doopravdy cítí být: britským penzistou, který si v důchodu rozhodnul splnit celoživotně odkládaný plán – naučit se líp hrát na kytaru. A tak začal přehrávat covery slavných hitů. Aby nerozplynuly s posledním záchvěvem strun, začal si je přes Photo Booth na svém Applu zaznamenávat a publikovat na Youtube. Spíš pro sebe a pár nejbližších, než pro miliony fans.
Občas zkusil napsat a nahrát nějakou vlastní věc. Ty první byly prý děs běs, ale časem přišel na ten správný recept. Po pár letech měl na Youtube něco pod dva tisíce sledujících, kteří objevili kouzlo jeho coverů a které si získal předělávkami jejich oblíbených hitů na přání. U toho by asi mohl skončit kdyby nepřišel covidový lockdown.
Těžko odhadnout kde by byl, kdyby deset let potom co náhrál první song, celý svět neparalizovala koronavirová pandemie. Každopádně během dlouhých dní a ještě delších lockdownových nocí začalo Frankův kanál objevovat stále více lidí. Pomalu, nenápadně až do bodu, kdy se Youtube urval a z Franka se doslova přes noc stala virální senzace, která obrátila naruby globální online folkovou a písničkářskou scénu.
Zní tak trochu jako Johhny Cash zkřížený s britským důchodovým systémem. Od Dylana má dar citu pro jednoduché, ale silné melodie. Poetikou svých textů a práci se slovy zase dává zpomenout Leonarda Cohena. Jeho tvorbě coverové tvorbě rozhodně nechybí to, na čemž krachuje většina interpretů – osobité podání a vlastní výraz vtisknutý do převzaté písně.
Ovšem až když zabrousíte do jeho autorské tvorby pochopítě, co je jeho nejsilnější stránkou. Jeho věci se většinově nesou na vlnách melancholie, podzimu života troufnu si říct. Se kterým se ještě neloučí, ale zároveň má odžito dost na to aby věděl že tenhle den může být poslední, už chápal kdo je, kým nikdy nebude a že ze všech velkých gest a po všech velkohubých životních pravdách je nakonec to nejdůležitější čím a kým je člověk pro své nejbližší a jeho láska k nim. Až znepokojivé ve své niternosti jsou jeho písně, kde řeší ztrátu milované osoby. Ty patří k jeho nejsilnějším a Frank Watkinson zde dává interpretům, o generaci či dvě mladším, drsnou lekci z opravdové bezprostřednosti uměleckého projevu. Písně “Miss You”, “Before” nebo “I Though I saw You”, nesou upřímnou výpověď někoho, komu bylo dáno poznat životní lásku a přijít o ní.
“Ta bolest nezmizí a čas tu ránu v srdci nezacelí. Ale naučí vás s ní žít.”
Někdo kdysi řekl, že genialita interpreta (jedno jestli ve folku či hiphopu ) leží v jeho schopnosti popsat život za ostatní.
A podle komentářů pod jeho videi, Frank je v tom mistr. Diskuze pod jeho klipy nejsou depresivní přehlídkou misoforem, urážek a frustrace. Atmosférou spíš připomínají setkání v kruhu kolem ohně. V komentářích se často objevují osobní příběhy a vzpomínky, které lidé sdílejí jako reakce na jeho písně.
I když přímo na ně Frank reaguje jen málokdy, snaží se všechny poctivě všechny poctivě číst. “Jsem ze staré školy..” říká “a tak je to pro mě věc zdvořilosti. Když někdo investuje čas do toho mi napsat komentář, je podle mne slušné si udělat čas na to si přečíst…”
Raketový nárůst sledujících na Youtube, 380 tisíc během 3 měsíců. Cover písně Snuff of Slipknot, milion shlednutí za několik týdnů od vydání. Něco takového by generaci dnešních dvacetiletých hvězdiček najisto takříkajíc “ustřelilo ventil” a dalo se ideální impulz k tomu, aby je za rok tahala policie v toxické psychóze z luxusní vily plné odpadků.
Franka ovšem tenhle pochybný status celebrity a stejně pochybná pochybná sláva naprosto míjí. Tom světu nerozumí. Přesněji řečeno, spíš nechce rozumět. Nechce rozumět ani onomu “influencerskému stroji na peníze”, “té masce srdečnosti a přátelství s nataženou rukou”.
K dněšku má Frank Watkinson na kontě 12 alb autorských písní a přes 1500 coverů. Jeho Youtube kanál hlásí přes milion sledujících.`
OdmĚŇ INDASCENT
Líbil se ti článek a ceníš snahu? Částkou v ceně kávy či dvou podpoříš dalši rozvoj a existenci blogu.
Mohlo by váš též zaujmout
PEACOAT: Vůně vlny a moře
Z LÁSKY K PUDRU PINAUD CLUBMAN
