A budiž strojek.. díl prvý

V budoucnosti je vždycky všechno jinak. Původně jsem chtěl jen povídat o různých typech holících strojků. Ale pak se to trochu rozjelo a já začal přidávat stručný popis jejich geneze a vývoje napříč historií. Začal jsem v 20. století s tím, že se jenom lehce dotknu starých dob… a skončil jsem v době kamenné. Z krátké zmínky o historických souvislostech se najednou stal slušný základ pro diplomovou práci. Autor nerozhoduje o smyslu a osudu svého díla a právě tohle začalo žít vlastním životem, žádajíce si nezávislost na původním plánu. Takže vznikl článek o historii holících nástrojů. Pro formát blogu svou délkou naprosto irelevantní. Takže jsem se rozhodl udělat z toho minisérii. V prvním díle se podíváme na to, jak se holili pravěcí lidé, zjistíme, kdo byl největší trendsetter v starověkém Řecku, a zakončíme to těsně před érou páry.

Rasatura di Paleo

Holící strojek, respektive žiletky tak jak je známe dnes, se neobjevily z čista jasna. Předcházel jim určitý vývoj a cesta k jejich současné podobě. Se spoustou odboček a slepých uliček a různých, více či méně nápaditých řešení a pokusů.

Úprava porostu hlavy (jedno zda vousu či vlasu) nebo snaha o ní nejspíš existovala od časů vstupu ducha do hmoty. Z období mladého paleolitu (50 000 – 10 000 př. n. l.) , se nám dochovaly jeskynní malby, na nichž vyobrazení muži mají hladkou tvář bez přirozeného plnovousu. Důvodem k tomu byla nejspíš byť ustupující, ale stále ještě hodně studená doba ledová – v plnovousu se zachytával led, měnil ho na rampouchy a nějspíše způsoboval i nepříjemné omrzliny kůže. Dalším důvodem, možná ještě důležitějším, že méně ochlupení znamenalo méně parazitů, breberek, tzn. větší zdraví a tedy větší šance na přežití. Vzhledem k tomu, že tehdejší nástroje více než nůžky a břitvu připomínaly pinzetu a či kleště, spíš než o holení a stříhání se dalo mluvit o velmi dřevní formě depilace. Jakožto milosrdný eufemismu k vytrhávání porostu dvěma částmi lastury a drásání si kůže pazourkem.

Ač přvní břit, který se dotkl mužské tváře, byl nejspíše z pazourku či ostrých částí ulit korýšů, zrod ostří speciálně určeného k úpravě vousů jde pochopitelně ruku v ruce se objevem metalurgie. V Eneolitu kolem roku 3000 př. n. l. se objevují první nástroje z mědi prakticky ve všech tehdy rozvinutých civilizacích, od Egyptu až po Indii.

Kdysi dávno v Nilské deltě..

Hérodotos (484–425 př. n. l.) ve svých poznámkách z cest po Egyptě zmiňuje důraz na osobní čistotu se kterou se u Egypťanů napříč společenskými třídami setkal:

“Jejich pozornost věnovaná osobní čistotě je pozoruhodná. O čemž svědčí nejen holení hlavy, vousů a odstraňování ochlupení z celého těla, ale také časté mytí a soubor přísných pravidel osobní hygieny se týkajících.”

Egypští kněží si holili s hlavou i celé tělo, “…každý druhý den, aby na nich neulpěly vši nebo jiné nečisté věci, když se zabývají službou bohům”. Zvyk holení hlavy a vousů nebyl pouze doménou duchovenstva, nýbrž byl rozšířen v celé populaci. Aniž by to egyptský klér i běžný lid tušil, jejich oddanost čistotě a lpění na pravidlech kolem ní, měla zásadní zdravotní přínos pro celou společnost té doby. Vysoké teploty i vlhkost dělali z nilské delty jeden velký karnelval hojnosti pro všechny myslitelné bakterie, plísně a parazity, které vždy vítali možnost se usídlit ve vrstvě špíny lidské kůži, vlhkých či mastných vlasech, o dalších vlkých a teplých záhybech lidského těla nemluvě. Čemuž porostu zbavení a pravidelně se koupající egypťané účinně zamezili. V rámci své praxe vynalezli první depilační přípravek v dějinách – směs hrošího tuku, rozdrcených ulit a popela z květů lotosu nanášeli na určená místa, která následně drhli pemzou. V pohřebních komorách byly nalezen nejen tento “nesesér”, ale též zakulacené bronzové břity a sekerám podobné čepele – to vše přibalené zemřelému na cestu do záhrobí proto, aby i na “druhé straně” mohl zesnulý o svůj zjev náležitě pečovat.

Z této praxe a narativu ovšem zcela odděleně vystupuje Faraon a bradka. Ty byla naopak znakem autority a božství. Tradiční úpravdou bylo jejich splétání do tlustého silného copu. K jeho objemu a kýženému tvaru si Faraónovo lazebnictvo pomáhalo aplikací směsi tuku, včelího vosku s vonnými esencemi. Zcela běžné bylo nahrazovat pravou bradku falešnou náhražkou, s koženými řemínky k připnutí.

Řecko římsky…

V ostatních starověkých kulturách byl vousy tradičně spojovány s mužskou zralostí, maskulinitou a moudrostí. Ve většině starověkých kultur se jejich vůdci a vládci hojně oddávali pěstění bujných plnovousů. Asyřané, Babyloňané i Ajchamenovští Peršané, ti všichni zobrazovali své vůdčí osobnosti s bujným plnovousem a dlouhými vlasy. Samotný styl úpravy porostu nepodléhal jen módním trendům, ale byl též součástí prezentace společenské příslušnosti a zařazení.

Když se 30. září 331 př. n. l. Alexandr Veliký chystal na bitvu s 5x početnější Perskou armádou, rozhodl se shodit svůj, do té doby pěstěný plnovous. To samé nařídíl rozkazem skrze své velitele celé svojí armádě. Když se Parmenius, jeden z velitelů, zeptal co že má být účelem své muže zbavit plnovousu, který v té době byl tradičně výrazem cti, dostalu se mu odpovědi: „Copak nevíš, že v bitvách není nic šikovnějšího k uchopení protivníka než plnovous?“ Alexandrova armáda porazila Peršany u Gaugamela.

Ve vizuálním umění tzv. Klasického období řeckých dějin (500 – 323 př. n. l.) byly dospělí muži zobrazování téměř výhradně jako vousatí. Zatímco filosofové a umělci té doby holdovali bohatým plnovousům, vojevůdci, politici a vysocí úřednící dávali přednost krátce střiženému vousu. Fenoménální úspěch Alexandrova tažení měl krom jiného za následek, že se muži začali zhlížet v jeho čisté tváři bez vousů a tento trend se udržel s přestávkami po dalších takřka 300 let. A to nejen v řecké kultuře.

Helénistická epocha byla determinována vládou řecko – makedonských dynastií nad takřka celým středomořím. A tak přímo ovlivňovala a směrovala kulturní podobu reguionu – od Egypta, přes Kartágo až po Řím. Právě v té době sílící a vzmáhající se Řím a jeho kultura byla prostoupena směry a odkazy na antické Řecko. Nejinak tomu bylo i v přístupu k úpravě porostu hlavy u mužů.

Zpočátku Římané následovali Řeky a Etrusky v pěstění bohatých plnovousů. Až Scipio Africanus, velký obdivovatel Alexandra Velikého a všeho helénského, vešel do historie ve známost jako “první oholený Říman”. Trend oholených tváří se v římské společnosti rychle uchytil a to především v jejích vyšších kruzích. Ač většina řadových Římanů dále preferovalo vousy, v celospolečenském narativu začala být oholená, či stopy zastřižení vousů nesoucí tvář vnímána jako znak civilizovanosti.

V té době již poměrně rozvinutá metalurgie dala možnost výroby již poměrně sofistikovaných břitů, většinou z mosazi a bronzu. Zajímavé je že v římské éře se začal k holení prosazovat rovný tvar břitu, narozdíl od do té doby tradičního půlkruhového tvaru.

Středověk

Nadcházející středověk dal vousům a jejich úpravě další kulturně-historický kontext. Ranní šiřitelé křesťanství si nechávali narůst plnovous, jakožto odkaz na již tehdy obecně uznávanou podobu Jěžíše Nazaretského a důkaz své oddanosti jeho učení. Když pomineme církevní kontext holení hlavy, tzv. tonsuru, či česky postřižiny, jakožto rituální příjetí učení a mnišského života, tak přístup k úpravě porostu hlavy byl dán trendy, které určoval buď aktuální panovník, či místně přítomný šlechtic.

Přeskočme teď v naší cestě časem dopředu. Evropou se prohnal čerstvý vítr renesance, se svou oslavou života a lidského “tady a teď”, aby následně baroko připomělo, kde že jsou opravdu nebesa a kdo na nich dlí.. Ač bylo období baroka určitým návratem ke středověkému hodnotovému systému, a svým způsobem bylo vrcholem celého “dlouhého středověku”, znamenalo též jeho definitivní konec. Výtvarné umění ovládla dynamika, zachycení sil v pohybu. Obrovský pokrok ve vědě a technice, otevření se novým, do té doby kacířským myšlenkám i odvaha se na ně ptát, to vše vydláždilo cestu vstříc průmyslové revoluci.

V příštím díle poznáme člověka, bez kterého by dnešní svět nevypadal stejně. Takového, jaký se rodí jednou za sto let.