A budiž strojek.. díl třetí

Motyka pana Hensona

William S. Henson (1812 – 1888) by se dal popsat jako kombinace Viktora Kaplana, možná Augusta Salaby s Janem Kašparem, lehce “stříknutou” Járou Cimrmanem. Inženýr, vynálezce, aviatický vizionář.

Coby dítě průmyslové revoluce a po vzoru svého otce vystudoval strojní inženýrství. Mezi 20. a 30. rokem života vynalezl několik zlepšení a postupů ve strojní výrobě krajek, které si následně nechal patentovat. To mu přineslo něco, co dnes internetoví prodavači optimistické perspektivy bezstarostné budoucnosti shodně označují jako “pasivní příjem”. Henson se díky tomu mohl z velké části věnovat vášni, které propadl již v mládí – touze po létání.

Nutno podotknout, že aviatika té doby byly především sny o létání. K prvnímu skutečnému letounu bratří Wrightů zbývalo něco přes půl století a vyjma balónového létání, byl člověk stále přikován k zemi.
Právě tehdy se projevilo Hensonovo vizionářství. Společně s Johnem Stringfellowem navrhnul a nechal si patentovat parním strojem poháněný letoun – označený jako “Aerial steam carriage“. Tehdy jako dnes, bylo možné si patentovat postup či návrh bez předvedení, že ona věc vůbec funguje. Což byl přesně jejich případ. Podle Hensonova návrhu nechali sestrojit zmenšený model letounu, zatím neschopného souvislého letu. Model sice v principu fungoval, ale ukotvený na vodící struně, byl schopen přinejlepším “poskakování vzduchem”. S letadélkem na gumě, společně s mnoha barevnými ilustracemi líčící zářivou budoucnost vzdušné nákladní dopravy, přepravy nákladu vzduchem do Číny, Indie i Evropy, se snažili nalákat investory.

Henson ve víře v technický pokrok a budoucnost svého oboru začal skupovat patenty na vylepšení a zvýšení výkonu parního stroje, doufaje že se mu podaří sestrojit pohodnou jednotku, dostatečně lehkou i výkonou pro použití v jejich letounu.

Bohužel oslovení invenstoři nebrali jejich vizi mezinárodní letecké dopravy jako seriózní projekt, dobrou investiční příležitost a celý projekt zkrachoval na nedostatku investičního kapitálu. Další šanci tedy dostali o cca 60 let později bratři Wrightové, již se spalovací pohonou jednotkou. Hensonova vize tak zůstala na papíře a v jeho snech.

Svým projektem, bohužel pro něj, předběhl dobu a tehdejší úrověň tech. pokroku. Historici aviatiky zpětně zkoumající Hensonův návrh ho prohlásili za defakto bezchybný. Jeho model, tedy krom pohonné jednotky, splňoval všechny podmínky a technické parametry funkčního letounu. Konstrukcí, designem, aerodynamikou i principem ovládání.

Zda neúspěch jeho vysněného projektu byl impulsem k tomu, aby se rozhodl žít v Novém světě, či zda bylo důvodem něco jiného, to nám není známo. Jisté je však to, že 5. května 1848 přijíždí William S. Henson společně se svou ženou Sarah lodí do New Yorku. nakonec se usazují sv Newarku, New Jersey. Podle matričních záznamů v Americe Henson pracoval pako “civilní inženýr” a jako otec 5ti dětí nakonec v roce 1888 umírá.

To nejdůležitější z hlediska našeho tématu jsme ovšem přeskočili. Tedy přetočme obraz zpět, nechme parník přecouvat Atlantik a po střihu na obrácené listování kalendářem se zastavme na datu 10. ledna 1848. Necelých 5 měsíců před odjezdem do Ameriky byl Hensonovi schválen patent, o který požádal 17. července předchozího roku. A to na odjímatelný hřebenový chránič ostří (detachable comb tooth guard). V jeho popisu mimojiné Henson uvádí:

Ostří, které je v pravém úhlu k rukojeti…

Krátký dovětěk, jehož důležitost si Henson při zahrnutí do patentu pravděpodobně ani neuvědomil. Navzdory jeho očekávání, že tím “hot topic” bude jeho nasazovací ochranný hřeben, nakonec co mu přineslo větší slávu i peníze byl patentovaný vzor právě umístění rukojeti vůči břitu. Svou roli na tom sehrálo i místo kde Henson žil. Z jeho rodného Nottinghamu to bylo pouhých 40 mil do tehdejšího “Hlavního města oceli” na Ostrovech, Sheffieldu. Geniality Hensonova nápadu si brzy všimli nejen sheffieldští výrobci břitev, ale též jejich kolegové v Americe a peníze z prodeje licencí se doslova hrnuly. Tohoto vzoru využil i samotný King. C. Gillette pro první moderní holící strojek 20. století.

To byl tedy William Henson. Stejně jako u J.C. Perreta, holící nástroje nebyla jeho hlavní doména a své jméno v historických análech si primárně vysloužil v jiných oborech. U Hensona byl záběr skutečně široký – odtud ono trochu sarkastické přirovnání k Járu Cimmranovi.

V roce 1871 vydal brožuru o astronomii, ve které navrhoval, že Sluneční soustava vznikla z chladného prachu a plynu, a diskutoval o tom, jak by se mohla kondenzovat do meteorů a komet a dále se zhušťovat do planet, měsíců a Slunce, přičemž se tím procesem ohřívala.

Dalšími jeho vynálezy byly patřily výrobní stroje na led, impregnování látek proti vodě nebo čištění cisteren. Jak jsem zmínil na začátku, byl skutečným dítětem průmyslové revoluce – z příležitosti doby a neutuchajícího hladu po inovacích vytěžil maximum.